Učitel sníh (zážitek z cesty domů 18.1.2013)

Poslední z kurzů jógy, které dnes  vedu, se jmenuje Skryté síly v člověku. Tentokrát stejně jako obvykle po dokončení jógových pozic meditujeme s cvičenci podle návodu Swamijiho Maheshwaranandy. V uvolnění dostáváme podnět k přemýšlení: „Ptali jste se sami sebe, co vlastně chcete?“ I já hledám odpověď.  Je to jasné, prostě dojít do konce cesty. Setkávat se s tím, koho hledám, na každém kroku svého života.

Venku je asi metr čerstvého sněhu, tak dneska půjdu domů po svých. Najednou nepotřebuji auto a nespěchám jako vždycky. Bílé vločky se snášejí z nebe a sníh křupe pod nohama. Vnější svět září čistotou. Myšlenky jsou pokračováním meditace. Ticho a krása. Brodím se závějemi do kopce a směju se nápadu, že cesta vzhůru prostě není snadná. A tak je to dobře. Po chvíli si uvědomuji, že moje nohy hledají již vyšlapané stopy. Pak se jde mnohem líp. Ale má to háček. Krok toho, kdo šel cestou přede mnou, musí odpovídat délce mého kroku. Jinak je cesta ještě namáhavější, než když si člověk musí prošlapat stopy vlastní.

stopy

Další velké překvapení. Chvíli se cesta svažuje dolů. Jde to nějak samo, vyšlapané stopy už nehledám. Tak na tom asi taky něco bude.

A už jsem doma. Ještě si vyjdu na večerní procházku s pejskem.

Pes má ze sněhu stejnou radost jako já. Myslím, že je mu úplně jedno, kde jsou jaké stopy a zda cesty vedou nahoru nebo dolů. Prostě se řítí, kam se mu zlíbí, a pak se vrací zpátky ke mně jako každý správný pes.

Tolik jsem se dnes naučila. Tedy ne sama. Někdo mi ukázal zákonitosti cesty. Vděčnost nelze vyjádřit slovy. Co se to leskne na mé tváři? Rozpuštěná sněhová vločka nebo slzička štěstí? Kdo ví…

Spontánně beru do rukou sníh a utvořím malou kouli. Beru si ji na chvilku domů, nechce se mi ještě loučit. Děkuji, učiteli sněhu :-).