Svědectví o malém zázraku, který se odehrál před našima očima

Zázrak lidského světa

Ve čtvrtek ráno jako vždy pochoduji do školy „Národky“ a jako vždy se těším na hodiny jógy s dětmi.

Dnes mám připravený nácvik náročných jógových pozic, které děti rády cvičí, a jako tečku programu relaxační pohádku z mého nově připravovaného CD.

Třetí vyučovací hodinu si do cvičební místnosti přivádím prvňáčky. Anička s Natálkou se zase pošťuchují, přemýšlím proč. Je to tak každý týden. Snažím se, aby se holčičky k sobě při cvičení raději přibližovaly co nejméně, aby nám nějaká šarvátka zbytečně nenarušila hodinu. Dnes nastává problém, podložka vedle mě je volná a chtějí tam sedět obě dvě. Skončí to štípancem a slzičkama. Obě holčičky uklidním, Anička zůstává u mě a Natálka odchází na mé přání na podložku o řadu dál.

Cvičení probíhá dobře, děti si pamatují sestavu z minulé hodiny a chtějí mi to dokázat tím, že cvičí se zavřenýma očima. Je na ně nádherný pohled, jsou tak milé a soustředěné.

Na pohádku si každé dítě vybírá některou relaxační pozici z Jógy v denním životě nebo pohodlný a vzpřímený sed. Všichni rádi zavírají oči, aby si lépe představili, co prožívá pohádkový kluk.

Kluk se ve snu dostává do zahrady plné divukrásných květin. Květiny jsou kouzelné, když je človíček utrhne, na jejich místě vyrůstají nové, úplně stejné kytičky. Navíc utržená kytka vždy rozevře lístky a vykouzlí vzkaz pro člověka, kterému kluk kytičku daruje. Pohádkový chlapec obdarovává první květinou maminku, pak nejlepšího kamaráda, oblíbené zvířátko. „Najednou k němu přichází člověk, kterému nemá chuť říct vůbec nic hezkého. Zrovna nedávno se moc ošklivě pohádali. Človíček hledá květinu, která je šedá a vůbec nevoní. Žádná taková ale v zahradě neroste. A vypadá to, že se ten zamračený člověk neztratí, dokud taky nějakou kytku nedostane. Kluk najednou zahlédne květinu, která ho k sobě volá svou zvláštní vůní. Utrhne ji a čte slovíčko PROMIŇ. Chvíli přemýšlí, moc se mu do toho nechce, ale nakonec přece jen podá květ člověku, kterého vidí před sebou. Ten si přečte vzkaz a na kluka se trochu usměje.“(úryvek z pohádky) Závěr pohádky přináší setkání s kouzelníkem, kterému patří zahrada a který chlapce nakonec odmění.

Po skončení pohádky se všichni pomalu rozhýbají. Najednou Natálka (dnes je mimochodem oblečená celá v bílém a vypadá jako andílek) vstává z podložky a sedá si před Aničku. Slyším, jak říká: „Aničko, já jsem si v té pohádce představovala tebe a chtěla bych ti říct „promiň“.“ Anička vzápětí Natálku obejme a přitiskne k sobě. Obě holčičky se několik minut drží v pevném objetí a z očí oběma tečou slzy štěstí. Tohle ani já nezvládnu bez emocí. Pláču s nimi, zatímco všechny ostatní děti ze skupiny začínají sedící holčičky objímat. Nakonec z toho vzniká obrovský „chumel“ lásky. Stačím rychle tento zázrak vyfotit na mobil. Po cestě z cvičební místnosti zpět do třídy se holčičky pevně drží za ruce a každou chvíli se jedna druhé podívají do uslzené tváře, prozářené šťastným úsměvem. Jedna pro druhou se v této chvíli stávají pokladem, který by nevyměnily za nic na světě. Vnímáme to my všichni, kteří je (taky už ubrečení) pozorujeme. Ve třídě pak všechny děti jeden přes druhého líčí zážitek paní učitelce a i před ní se znovu děvčátka objímají.

Nevím, jak se vztah Aničky a Natálky bude vyvíjet dál. Z celého srdce bych jim přála, aby jim přátelství vydrželo. Každopádně však děkuji osudu, že jsem mohla spolu s dětmi prožít jeden z největších zázraků lidského světa, kouzlo lásky.

IMG_20150326_104811

Fotka není v dobré kvalitě a to je moc dobře. Přes slzy není nikdy jasný pohled, ani když se jedná o slzy štěstí.