Svámídží o dětech

Paramhansa svámí Mahéšvaránanda, tentokrát o výchově dětí (z časopisu Meduňka)
Můj Mistr Maháprabhudží říkal: „Každý člověk má cenu zlata. Ozdobou se však zlato stává teprve tehdy, když je opracované. Aby se zlato stalo šperkem, aby dostalo správný tvar a podobu, musí nejprve projít rukama zlatníka. Velmi záleží na tom, pracuje-li zlatník zručně, citlivě a s láskou. Malé dítě můžeme přirovnat k neopracovanému kusu zlata. Na rodičích záleží, zda z něj dokážou udělat šperk.“

Život nezačíná narozením, začíná početím. Chce-li mít matka zdravé dítě, měla by žít po celé těhotenství v pohodě a harmonii. Nejsilnější pouto, jaké existuje, je pouto mezi matkou a nenarozeným dítětem. Po celých devět měsíců je matka s dítětem psychicky i fyzicky spojena. Dítě pocítí vše, co se matce přihodí. Je-li matka neklidná, nespokojená, lze očekávat, že bude neklidné a nespokojené i její dítě. Nenarozené dítě ovlivňuje i to, o čem matka přemýšlí, co cítí, co prožívá, jak se stravuje, jak dýchá. Proto je důležité, aby byla po celé těhotenství v dobré tělesné i psychické kondici.

Pokud matka cvičí v těhotenství jógu, má dítě nejlepší předpoklady ke zdravému a harmonickému rozvoji. Nejlepší přípravou pro nastávající maminky jsou ásany, pozice, které upevňují zdraví, stimulují funkci žláz, zvyšují pružnost těla. Spolu s dechovým cvičením a uvolněním přispívají k uklidnění, k ustálení mysli a nervového systému. A samozřejmě nesmíme zapomenout na správnou výživu nastávajících maminek, která je též velmi důležitá pro rozvoj dítěte.

V průběhu těhotenství a také po narození dítěte by měla matka často zpívat, například ukolébavky. Ty mají velký vliv na jeho citový a mravní rozvoj. Dítě bychom neměli podceňovat a říkat: „Ono tomu ještě nerozumí.“ To není pravda. Dítě vnímá jinak než dospělý člověk, na jiné, jemnější úrovni. Dítě neomylně vycítí kladné nebo záporné myšlenky ve svém okolí. Věnujeme-li se mu s láskou, přijímá tento cit s potěšením,vše ukládá do svého podvědomí a bude se podle toho chovat i v dospělosti, i když první dojmy budou už dávno překryty zážitky a zkušenostmi dalších let. Stejně tak hluboce se dítěti zapíše do podvědomí i všechno negativní, co v dětství prožilo, a to se projeví po mnoha letech či v dospělosti v podobě psychických zábran, komplexů a duševních traumat nebo dokonce duševní choroby. Rodiče by neměli být na děti příliš přísní. Když například rodiče neustále říkají dítěti: „Ty jsi ale nešika, nemotora, vždycky všechno pokazíš,“ zapíše se to dítěti hluboce do podvědomí a v průběhu dospívání tento vjem vyplyne v podobě komplexu méněcennosti. Dítě je pak o sobě přesvědčeno, že nic nedokáže.

Když dítě začne vnímat a chápat okolí, je vhodné mu vyprávět pohádky, později příběhy slavných hrdinů a moudrých osob. Takové příběhy učí dítě vytrvalosti, odvaze a dalším kladným postojům. Pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, vyvolávají v dítěti nezapomenutelné citové zážitky. Rodiče musí mít vždy na paměti, že základy citového života dítěte se utvářejí především v době od narození do tří let.

Lásky není nikdy dost

svamiji

Rodiče by nikdy neměli šetřit láskou a porozuměním. Lásky není nikdy dost. Měla by to být láska rozumná, která dává, ale současně vyžaduje kázeň a poslušnost. Každé dítě se projevuje jinak, ale náruč rodičů a pocit bezpečí potřebují všechny děti bez rozdílu. Dítě by mělo být vychováváno komplexně. Při výchově by rodiče měli objevovat jeho vlohy, všímat si jeho citů a názorů, usměrňovat a formovat ho.

Často si rodiče myslí, že svým dětem dávají všechno, dětské pokoje vypadají jako malá hračkářství, ale důležitější než tyto vnější důkazy lásky je láska vnitřní. Milujte své děti, ale zároveň zůstávejte pevní. Kdo jedná s dětmi jen z pozice citů, není schopen je vést. Rodiče by měli vychovávat děti tak, aby pak v dospělosti obstály v každé životní situaci. Nekazme děti tím, že je necháme, aby si pouze hrály, zatímco my pracujeme. Je přirozené, aby se dítě podílelo na práci, aby nám pomáhalo. Samozřejmě přitom musíme respektovat hranice jeho schopností a sil.

Mnoho rodičů dnes přistupuje k dětem jednostranně. Mnozí již zapomněli na své vlastní dětství , na to, jaký je dětský svět. Nevhodným přístupem vytvářejí v dítěti mnoho komplexů, problémů a zábran, které dítě v dospívání a v dospělosti jen těžko překonává. Vždy je čas na nápravu. Přitom nám může být velkým pomocníkem jóga. Jóga vychází z vnitřních potřeb dítěte a pomáhá mu řešit problémy a odstraňovat komplexy. Pomáhá dítěti rozvíjet se přirozeným a nenásilným způsobem.

Při výchově nestačí vést dítě pouze slovem. Důležitý je osobní příklad. O tom vypráví následující příběh.

„Za Mahátmou Gándhím přišla žena s malým chlapcem a prosila ho: „Pane, prosím, domluv mému synovi, ať nejí tolik sladkostí, není to pro něj zdravé. Na tebe určitě chlapec dá.“ Gándhí odpověděl: „Dodře, přijďte tedy za tři dny.“ Po třech dnech se žena se synem vrátila a Gándhí řekl: „Nejez sladké, chlapče, není to zdravé.“ Žena se divila: „To jste mu to nemohl říct hned? Proč jsme museli čekat celé tři dny?“ Gándhí se usmál: „Před třemi dny jsem sám sladké také jedl, tak jsem v tomto směru nemohl chlapce poučovat. Nyní jsem se sladkostí vzdal, proto si již mohu s vaším synem promluvit. “

Naším důležitým úkolem je probudit v dětech lásku, vychovat je v lásce k Bohu. Tím nemám na mysli žádné konkrétní náboženství, ale výchovu, která vede k úctě ke všem svatým duším a božím inkarnacím.

Na závěr vám chci říct, že máte krásné děti. Věnujte se jim, pak si budete vzájemně přinášet radost.

O Honzíkovi a kouzelném koni (ukázková kapitola)

Kdokoli se toho rána probudil, říkal si: „To máme dnes hezký den, jako vymalovaný.“ Sluníčko hřálo, lidi se na sebe usmívali a na světě to hned vypadalo jako v pohádce. Honzík potkal na cestě do školy malou holčičku. Myslel si, že se asi ztratila, když ji viděl pobíhat po trávníku vedle cesty. Byla ještě menší než ta nejmenší prvňačka z jejich školy. „Hele, maličká, kde máš maminku?“ oslovil ji s úsměvem. „Maminku?“ptala se udiveně holčička. Měla vykulené oči a koukala na Honzíka, jako by právě popisoval nějaký div světa. „Co je to maminka a proč bych ji měla mít?“ „Každý má přece maminku!“ odsekl Honzík, zavrtěl hlavou a litoval, že se vůbec zdržoval s holkou, která si z něj očividně dělá legraci. Sotva ušel pár krůčků, uslyšel za sebou jemný hlásek:  „Ale mám kouzelnýho koně…“

Honzík se nevěřícně ohlídnul. Holčička si ho se zájmem prohlížela. „Mám kouzelnýho koně,“ zopakovala s naprosto klidným výrazem v tváři. „A myslíš si, že ti to věřím?“ „Nevím, co znamená věřit, ale toho koně ti klidně půjčím.“ Holčička se podívala do dlaně, něco zašeptala, pevně smáčkla prsty, krásně se usmála a vtom se před ní objevil nádherný bílý kůň. Teď zase udiveně zíral Honzík. „Chceš jezdit?“ „Já, já to neumím,“ koktal. „Nemusíš nic umět, říkala jsem ti, že je kouzelnej. Dej mu povel, kam chceš jet, a on tě poveze. Neboj se, nespadneš.“ „Jak jen může vědět, na co jsem myslel? Zrovínka jsem si říkal, že bych z takovýho velikýho koně spadl jako švestka ze stromu,“ přemýšlel Honzík. „Tak chceš ho, nebo ne?“ naléhavě se zeptala holčička. „Jasně, že chci,“ vyhrkl Honzík. Takovou příležitost přece nemohl jen tak zahodit. „A kdy ti ho mám vrátit?“ „Nerozumím ti, nevím, co je kdy. Vrátíš mi ho, uvidíme se. Tady máš srdíčko, když ho zmáčkneš v dlani, kůň se objeví. Když zmáčkneš znovu, kůň zmizí.“ Holčička podala Honzíkovi malé lesklé srdíčko. „Co za to budeš chtít?“ ptal se Honzík. Holčička už věděla, že lidi vždycky něco za něco chtějí. Nezdržovala se tedy vysvětlováním, že není třeba něco za půjčení koně udělat, a řekla: „Za to mi vysvětlíš, co je to maminka, co znamená věřit a objasníš mi slovo kdy. Platí?“ Hodiny na věži odbíjely tři čtvrtě na osm. Nejvyšší čas pádit ke škole. „Tak fajn a dík,“ ve spěchu pronesl Honzík, vyskočil na hřbet koně a zašeptal: „Do školy, koníčku, prosím.“ (Síta Rojová, Systém Jóga v denním životě)

Kniha života, ukázková kapitola

Kniha života je společným dílem dětí a dospělých :-). Při vytváření knihy spolupracuji
s dětmi i jejich rodiči, prarodiči a známými z řad dospělých. Všichni zúčastnění navrhují, jak má pokračovat děj, odpovídají na otázky k jednotlivým kapitolám, ilustrují knihu, přemýšlejí o životních hodnotách. Podívejme se na úvodní kapitolu.

V daleké zemi, kam sluneční paprsky dopadají v plné aktivitě téměř po celý rok, kde kapky deště jsou vítány jako nejvzácnější  host, kde lidé žijí v nejvyšším blahobytu a jiní nemají ani střechu nad hlavou, se v jedné z nejchudších rodin ve vesnici Tamu narodili sourozenci Mohan a Maya. Bylo jim dopřáno mít hezké dětství. Rodiče je milovali celým svým srdcem, Mohan byl vždycky bystrý a hodný chlapec, ochotný s čímkoli rodičům pomoci, Maya byla od narození  krásná holčička s tmavýma, velkýma očima a
s okouzlujícím úsměvem, který zdobil její milou tvář.

Lidé z vesnice Tamu byli zvyklí na turisty, kteří se svými fotoaparáty často procházeli kolem provizorních obydlí a za pár pořízených fotografií odměnili místní děti sladkostmi nebo drobnými mincemi.

Mladí  manželé Angelika a Roman se stavili v Tamu skoro každý den a přinášeli dárky a potraviny chudým dětem. Na dobré věci si člověk snadno zvykne. Většina dětí přijímala dary s naprostou samozřejmostí, někdy snad zapomínali i poděkovat. Mohan a Maya si však dokázali věcí vážit. Vždycky si pro Romana a Angeliku připravili nějaký výrobek, který sami stvořili. Přestože nerozuměli Angelice a Romanovi ani slovo, na jejich návštěvu se pokaždé velmi těšili. Děti se dokážou dorozumět a navázat přátelství i bez znalosti řeči. Mohan a Maya často doprovázeli své dospělé přátele do města a po cestě jim ukazovali spoustu zajímavostí. Po několika měsících pobytu v městě poblíž Tamu se Roman a Angelika chystali navrátit do rodné země.

Udělali dobrý skutek a na rozloučenou nabídli rodičům Mohana a Mayi, že budou sponzorovat školní výuku obou dětí. Bylo víc než jisté, že jinak by se Maya a Mohan do školy nikdy nedostali. Nikdo z vesnice neměl prostředky na zaplacení školného pro své potomky. Vše se domlouvalo s učitelem v sousední vesnici, ten jediný uměl anglicky a dokázal se s Angelikou a Romanem domluvit. Nebylo to jednoduché, Mohanovi bylo osm let a Maya byla teprve pětiletá. Ráno se museli sourozenci sami vypravit na několikakilometrovou cestu do školy a po vyučování se vraceli domů až pozdě odpoledne. Škola byla výsadou bohatých. Mohan a Maya byli šťastní, že jim bylo umožněno ji navštěvovat. Pilně se učili a po dvou letech byli tak šikovní, že si dokázali vyměňovat dopisy s Angelikou a Romanem. Psali si skoro každý týden o všem, co prožívali.

Do šťastného běhu života zasáhl krutý den, kdy zemětřesení smetlo ze zemského povrchu vesnici Tamu a zahubilo její obyvatele. Mohan a Maya přišli o oba rodiče
i o všechny příbuzné. Jen díky tomu, že sourozenci byli zrovna na cestě do školy, když to přišlo, přežili a vyvázli jen s lehkým zraněním. Pár dnů směli zůstat v polorozbořené škole.

Pak se jako spásní andělé na scéně Mayina a Mohanova života znovu objevili Roman a Angelika. Jistě pro ně nebylo snadné rozhodnout se pro adopci cizích dětí ze vzdálené země a zařídit potřebné formality. Snad všemu napomohl i fakt, že Angelika a Roman nemohli mít vlastní děti a že oba byli vysoce postavení lidé ve své zemi.

Tak se stalo, že se po pár týdnech ocitli Roman, Mohan a Maya na letišti ve velkém městě. Děti se rozloučily s rodnou zemí a letadlo je unášelo do neznáma. Na druhém konci světa, na českém letišti, na všechny počká Angelika.

 

Oslavy Svátku světel – Diwali

V neděli 11.11. 2012 se sešlo v prachatickém Parku mládí u Stromu míru 41 lidí všech věkových kategorií, aby společně oslavili svátek světel. Je to nejoblíbenější indický svátek, starý tisíce let. Je to svátek harmonie, radosti a míru ve společnosti, v rodině a v lidských srdcích. Slaví se na různých místech ve světě s velkou radostí a nadšením.

Děti i dospělí si zahráli pohádkovou hru a na jednotlivých stanovištích plnili úkoly, které všechny vedly k uvědomění si síly skutečného přátelství.

Na památku všichni dostali nitku, symbolický provázek přátelství. Přátelství je křehké
a jemné. Nedovolme, aby se nitka přátelství přetrhla kvůli nějakému nedorozumění. Některé nitky byly přestřižené, zkusili jsme je zase svázat. Povedlo se, ale nitky už nikdy nebudou tak hezké, jako ty ostatní. Ani není možné na ně navléknout korálek.
Nechme se inspirovat tímto příkladem a chraňme křehké nitky našich přátelství.
(inspirace z přednášky Svamijiho Mahéšvaránandy)

Videozáznam z akce najdete na: www.youtube.com/SitaRojova

Předvánoční setkání u Stromu míru

15.12. 2012 se v odpoledních hodinách sešli děti i dospělí u prachatického Stromu míru, aby společně oslavili příchod Vánoc, jedněch z nejkrásnějších svátků v roce. Všichni si společně zazpívali koledy a zacvičili si pozice z Jógy v denním životě při pohádce o sněhové vločce. Děti pomohly smutné vločce najít kamarády a hned bylo na světě krásněji. Další program tvořila hra na motivy známé pohádky Ledová královna. I tady bylo hlavním cílem probudit v účastnících touhu po skutečném přátelství, kvůli kterému stojí za to překonat překážky, jež nám život občas klade do cesty. Závěr patřil zpěvu koled, ochutnávce vánočního cukroví a zdobení Stromu míru.

Záznam najdete na: www.youtube.com/SitaRojova