O sněhové vločce

Krásná, malá sněhová vločka padala z nebe.

Tolik se těšila na svět. Její srdíčko bylo naplněno radostným očekáváním. Chtělo se jí tančit a zpívat.

V nebi se říkalo, že na zemi je krásně. Že zemi osvětluje zářící žlutá koule, které se říká slunce. Na to se těšila nejvíc.

„Raduj se,  moje srdíčko, brzy spatříme sluníčko! Jé, tady je. Sluníčko, sluníčko, letím za tebou.“

„Nepřibližuj se ke mně, je to nebezpečné. Leť jinam, nebo tě rozpustím a nezbude z tebe nic.“

„Ach jo, tolik jsem se těšila. No, nevadí, najdu si jinou krásu.“

Sněhová vločka se blíží k zemi. Zalíbí se jí veliký strom. Už, už se chce posadit, ale sluníčko ji zase varuje.

„Ani tam, vločko nesedej, pozor, pozor na sebe dej.“

Sluníčko nedovolí vločce usednout ani na hřbet statného koně, ani na kudrnatá záda pejska pudlíka. Vločka začíná být smutná.

Vtom uvidí děti. Vyhlédne si milou holčičku : „Holčičko, nastav dlaničku, chci posedět si chviličku.“

„Nemůžeš sedět na mé dlani, před tou se chytré vločky chrání.“

„Myslela jsem si, že je na zemi hezky, ale zdá se, že mě tu nikdo nemá rád. Všichni mě jenom odhánějí.“

„Vločko, my tě máme moc rádi, proto tě chráníme, aby ses nerozpustila.“

„Ale já už nechci být sama, to se radši rozpustím.“

„Nikdo nechce být sám, najdi si kamarádky, ostatní vločky, podívej se, co jich tu poletuje.“

Sněhová vločka se připojila k ostatním, létaly, tančily a zpívaly, dokud se úplně neunavily. Společně utvořily na polích, loukách a chodnících bílou sněhovou peřinu. Svět byl pak ještě krásnější a všichni byli šťastní. (Síta Rojová, Systém Jóga v denním životě)