O Honzíkovi a kouzelném koni (ukázková kapitola)

Kdokoli se toho rána probudil, říkal si: „To máme dnes hezký den, jako vymalovaný.“ Sluníčko hřálo, lidi se na sebe usmívali a na světě to hned vypadalo jako v pohádce. Honzík potkal na cestě do školy malou holčičku. Myslel si, že se asi ztratila, když ji viděl pobíhat po trávníku vedle cesty. Byla ještě menší než ta nejmenší prvňačka z jejich školy. „Hele, maličká, kde máš maminku?“ oslovil ji s úsměvem. „Maminku?“ptala se udiveně holčička. Měla vykulené oči a koukala na Honzíka, jako by právě popisoval nějaký div světa. „Co je to maminka a proč bych ji měla mít?“ „Každý má přece maminku!“ odsekl Honzík, zavrtěl hlavou a litoval, že se vůbec zdržoval s holkou, která si z něj očividně dělá legraci. Sotva ušel pár krůčků, uslyšel za sebou jemný hlásek:  „Ale mám kouzelnýho koně…“

Honzík se nevěřícně ohlídnul. Holčička si ho se zájmem prohlížela. „Mám kouzelnýho koně,“ zopakovala s naprosto klidným výrazem v tváři. „A myslíš si, že ti to věřím?“ „Nevím, co znamená věřit, ale toho koně ti klidně půjčím.“ Holčička se podívala do dlaně, něco zašeptala, pevně smáčkla prsty, krásně se usmála a vtom se před ní objevil nádherný bílý kůň. Teď zase udiveně zíral Honzík. „Chceš jezdit?“ „Já, já to neumím,“ koktal. „Nemusíš nic umět, říkala jsem ti, že je kouzelnej. Dej mu povel, kam chceš jet, a on tě poveze. Neboj se, nespadneš.“ „Jak jen může vědět, na co jsem myslel? Zrovínka jsem si říkal, že bych z takovýho velikýho koně spadl jako švestka ze stromu,“ přemýšlel Honzík. „Tak chceš ho, nebo ne?“ naléhavě se zeptala holčička. „Jasně, že chci,“ vyhrkl Honzík. Takovou příležitost přece nemohl jen tak zahodit. „A kdy ti ho mám vrátit?“ „Nerozumím ti, nevím, co je kdy. Vrátíš mi ho, uvidíme se. Tady máš srdíčko, když ho zmáčkneš v dlani, kůň se objeví. Když zmáčkneš znovu, kůň zmizí.“ Holčička podala Honzíkovi malé lesklé srdíčko. „Co za to budeš chtít?“ ptal se Honzík. Holčička už věděla, že lidi vždycky něco za něco chtějí. Nezdržovala se tedy vysvětlováním, že není třeba něco za půjčení koně udělat, a řekla: „Za to mi vysvětlíš, co je to maminka, co znamená věřit a objasníš mi slovo kdy. Platí?“ Hodiny na věži odbíjely tři čtvrtě na osm. Nejvyšší čas pádit ke škole. „Tak fajn a dík,“ ve spěchu pronesl Honzík, vyskočil na hřbet koně a zašeptal: „Do školy, koníčku, prosím.“ (Síta Rojová, Systém Jóga v denním životě)