Kniha života, ukázková kapitola

Kniha života je společným dílem dětí a dospělých :-). Při vytváření knihy spolupracuji
s dětmi i jejich rodiči, prarodiči a známými z řad dospělých. Všichni zúčastnění navrhují, jak má pokračovat děj, odpovídají na otázky k jednotlivým kapitolám, ilustrují knihu, přemýšlejí o životních hodnotách. Podívejme se na úvodní kapitolu.

V daleké zemi, kam sluneční paprsky dopadají v plné aktivitě téměř po celý rok, kde kapky deště jsou vítány jako nejvzácnější  host, kde lidé žijí v nejvyšším blahobytu a jiní nemají ani střechu nad hlavou, se v jedné z nejchudších rodin ve vesnici Tamu narodili sourozenci Mohan a Maya. Bylo jim dopřáno mít hezké dětství. Rodiče je milovali celým svým srdcem, Mohan byl vždycky bystrý a hodný chlapec, ochotný s čímkoli rodičům pomoci, Maya byla od narození  krásná holčička s tmavýma, velkýma očima a
s okouzlujícím úsměvem, který zdobil její milou tvář.

Lidé z vesnice Tamu byli zvyklí na turisty, kteří se svými fotoaparáty často procházeli kolem provizorních obydlí a za pár pořízených fotografií odměnili místní děti sladkostmi nebo drobnými mincemi.

Mladí  manželé Angelika a Roman se stavili v Tamu skoro každý den a přinášeli dárky a potraviny chudým dětem. Na dobré věci si člověk snadno zvykne. Většina dětí přijímala dary s naprostou samozřejmostí, někdy snad zapomínali i poděkovat. Mohan a Maya si však dokázali věcí vážit. Vždycky si pro Romana a Angeliku připravili nějaký výrobek, který sami stvořili. Přestože nerozuměli Angelice a Romanovi ani slovo, na jejich návštěvu se pokaždé velmi těšili. Děti se dokážou dorozumět a navázat přátelství i bez znalosti řeči. Mohan a Maya často doprovázeli své dospělé přátele do města a po cestě jim ukazovali spoustu zajímavostí. Po několika měsících pobytu v městě poblíž Tamu se Roman a Angelika chystali navrátit do rodné země.

Udělali dobrý skutek a na rozloučenou nabídli rodičům Mohana a Mayi, že budou sponzorovat školní výuku obou dětí. Bylo víc než jisté, že jinak by se Maya a Mohan do školy nikdy nedostali. Nikdo z vesnice neměl prostředky na zaplacení školného pro své potomky. Vše se domlouvalo s učitelem v sousední vesnici, ten jediný uměl anglicky a dokázal se s Angelikou a Romanem domluvit. Nebylo to jednoduché, Mohanovi bylo osm let a Maya byla teprve pětiletá. Ráno se museli sourozenci sami vypravit na několikakilometrovou cestu do školy a po vyučování se vraceli domů až pozdě odpoledne. Škola byla výsadou bohatých. Mohan a Maya byli šťastní, že jim bylo umožněno ji navštěvovat. Pilně se učili a po dvou letech byli tak šikovní, že si dokázali vyměňovat dopisy s Angelikou a Romanem. Psali si skoro každý týden o všem, co prožívali.

Do šťastného běhu života zasáhl krutý den, kdy zemětřesení smetlo ze zemského povrchu vesnici Tamu a zahubilo její obyvatele. Mohan a Maya přišli o oba rodiče
i o všechny příbuzné. Jen díky tomu, že sourozenci byli zrovna na cestě do školy, když to přišlo, přežili a vyvázli jen s lehkým zraněním. Pár dnů směli zůstat v polorozbořené škole.

Pak se jako spásní andělé na scéně Mayina a Mohanova života znovu objevili Roman a Angelika. Jistě pro ně nebylo snadné rozhodnout se pro adopci cizích dětí ze vzdálené země a zařídit potřebné formality. Snad všemu napomohl i fakt, že Angelika a Roman nemohli mít vlastní děti a že oba byli vysoce postavení lidé ve své zemi.

Tak se stalo, že se po pár týdnech ocitli Roman, Mohan a Maya na letišti ve velkém městě. Děti se rozloučily s rodnou zemí a letadlo je unášelo do neznáma. Na druhém konci světa, na českém letišti, na všechny počká Angelika.